Vánoce, Powder days a tak jde čas!

Statečně jsme se zapojili do pracovní procesu a konečně začli trochu vydělávat. Já jsem ze začátku sezóny neměla moc hodin, protože v restauraci bylo mrtvo. Ale našla jsem si k tomu druhou práci a občas dělám housekeeping. Uklízecí firmu Creek to Peak vlastní moc milý  pár. Jeden den jsem je obsluhovala u nás v restauraci a o pár dní později jsem s nimi měla interview. Tak to bylo příjemné překvapení! Už jsme se vlastně znali! Je to celkem v pohodě práce a platí hezké peníze a navíc se ještě podívám do krásných baráků. Jediným háčkem je to, že nepoužíváme žádné chemické prostředky, ale 100% ocet! To je samozřejmě super kvůli životnímu prostředí. Ovšem já chvílemi trpím, páč mi z toho slzí oči, mám kyselo v hubě a ocet pak cítím až do večera. 

Za zmínku určitě stojí náš první pořádný Powder day (den kdy přes noc sněží a na kopci je ráno krásná někdy až 30 cm peřinka). 

Vstali jsme brzo, aby jsme chytli první sedačku. Chytli jsme druhou . Už ve frontě bylo cítit napětí. Na vleku jsme seděli s místním párem. Postarší pán s paní. Ptám se jich, jestli nám můžou poradit kudy jet? Aby jsme si užili jízdu v prašánku co nejvíc. A oni, že můžeme jet za nima, ale že na nás rozhodně čekat nebudou! "NO FRIENDS ON POWDER DAY!" To je věta, která znamená, že když je čerstvě napadnutý sníh otcové klidně nechají své děti válet ve škarpě. Partneři nebo kamarádi! To je jedno, buď dokážeš držet tempo a nebo máš smůlu. Každého žene v před touha projet se po netknutém prašanu. 

Hned jak jsme sesedli z vleku místnáci nasadili tempo. Napětí by se dalo krájet. A my s Pepčou jsme se jim drželi v patách. Já se tiše modlila ať nehodim hubu. 

Jízda to byla nezapomenutelná! Úplně boží! Sněhu tam bylo po kolena. Což přidalo na náročnosti. Veteráni to sjeli bez mrknutí oka. Ale nás pálili stehna jak bejk! Laktát!!! Museli jsme si dávat pauzy. Pepča pak jízdu ještě okořenil parakotoulem s lyžema. Nevšimnul si takovýho rygolu. Lyže ho vypružily a závodník letěl přes hlavu, já to všechno sledovala se zatajeným dechem. Chybělo málo a přistál to málem zpět na nohy. No jo no, někdo umí i dobře padat! 

V restauraci jsem obsluhovala pár z Manchestru. Byli tady na týden, začali jsme si povídat a další dny už chtěli sedět pouze v mé sekci. Dokonce jsem s nimi šla jeden den lyžovat. A koupili mi i oběd. Ha, ha...jsem nechtěla, ale trvali na tom. A jejich poslední den pozvali na pivo i Pepču.

Vánoce přišli a odešli neuvěřitelně rychle. Stromeček jsme neměli. Jen větve, které jsem natrhala po cestě z práce. "Stromeček" jsme ozdobili mini Marskama a Kit kat. 

Pracovali jsme na Štědrý den i Boží Hod. A Na Štěpána jsme u nás měli menší párty. Přišli Češi, Belgičani, Němci, Ind a Japonka. Bylo to fajn. Spousta jídla, pití a taky jsme měli výborný koláčky. O dvě hodiny později jsme měli s Pepčou záchvaty smíchu a svět nám přišel takovej jinej, lepší! Ha ha! Kanabis je tady legalní záležitost. Můžete tady jít do speciálního obchodu, kde Vám ještě prodavač poradí jaký matroš si vybrat. Nebo si koupíte už rovnou ubalený jointy. 

Na Silvestra Steloneho jsme si o půlnoci bouchli bublinky a šli spát. A na nový rok hurá do práce. Busy jak blázen. Ale alespoň se sypaly korunky.

Taky jsme měli staff party, tzn. pracovní večírek. Úplně nepochopitelně jsme jeli do Kamloops (minimálně hodina cesty odsud). Odjížděli jsme až skoro v 8 večer, já šla rovnou z práce. Ostatní už měli v korábu. Nasedli jsme do žlutého školního autobusu a vyrazili do města. Jen co jsme se rozjeli, začala divočina. Zpěv, řev, tanec. Dojeli jsme do Fun Factory, kde jsme hráli Laser Tag. To bylo boží. Rozdělili jsme se do týmů, vypustili nás do areny a tam jsme po sobě 20 minut ve tmě stříleli. Pak nás převezli do Iron Road pivovaru, kde jsme ochutnali několik druhů piv a dostali malinko najíst a jeli hodinu zpět na Sun Peaks. Poznatkem je, že naši kolegové se chovají jak utržený ze řetězu, anebo my jsme prostě už moc starý.

Ve dnech volna chodíme jezdit. Je to super. Vlek máme za barákem. Člověk může jít i jen na pár jízd před prací. 

Ale když to člověk celkově srovná s Evropským standardem. Tak tady je to takový horší průměr. Vleky jsou pomalý. The Burfield chairlift trvá 25 minut než se člověk dostane až nahoru. Ne všechny sjezdovky jsou upravené. A na některých ze sněhu trčí větvičky malých vrb, které v létě nikdo neposekal. To by se v Evropském středisku na úrovni nikdy nestalo. 

Ale nechceme si stěžovat, jsme moc rádi, že tady jsme. Pepča má asi větší dřinu v kuchyni než já. Jeho práce je více týmové povahy. A bohužel, když tam má sem tam nějaký to netáhlo, tak je to znát. 

Totální pracovní nasazení

Ještě jedna nepříjemná zpráva, Pepča si zranil koleno. První jízda. Hned se do toho opřel. Nerozcvičený, povolila mu hrana, koleno několikrát poskočilo a malér byl na světě. Ledovali jsme, dávali obkládky, Pepča jeden den nešel do práce a snad to bude dobré.

A aby toho nebylo málo, máme nabourané dveře od auto. Pepča vezl kamaráda domu po práci. Šel mu ještě vyndat lyže z kufru a nedovřel dveře u řidiče. To se stalo osudným. O 20 sekund na to, to nějaká holčina napálila do dveří. Chyba na obou stranách. Ale evidentně jela moc rychle, a hlavně to vůbec neviděla. Nejspíš měla v korábu a k tomu neměla ani pořádně seškrábaný sklo od námrazy.

Ale jsou horší věci na světě. Tak Pepčovi držte palce, ať se mu kolínko brzo uzdraví.