Karanténa á la France

Většina z vás dobře ví, že jsme zimní sezónu trávili v malebné lyžařské vesnice Les Coches. V dnešním příspěvku, bych Vám chtěla přiblížit, jak celý ten blázinec probíhal tady. 

Na začátek je nutno zmínit, že ve zdejších řadách nadšenců pro sjezdové lyžování najdeme všechny možné národnosti. Pochopitelně tady jsou ve velkém zastoupením domácí Frantíci a za nimi, v blízkém závěsu, jedou nekontrolovatelně "šůsem" obyvatelé Velké Británie.

My dva jsme byli také zaměstnáni Britskou soukromou firmou. Prostě se tu rozmohl takový nešvar! Briťáci to mají všechno pod palcem. Teda, alespoň co se ubytování týče. Donesl se k nám drb, že v Chamonix...tam už si člověk ani Francouzky neobjedná. Tam prý Briti ovládli i místní bary a restaurace. 

Jak je to možné? Sama nevím, ale prostě se sem obyvatelé ze Spojeného Království naučili jezdit. A služby, které Briti vyžadují jsou pružně sprostředkované lidmi, kteří jsou sice z UK, ale tak milují Alpy, že se rozhodli navždy opustit královnu a deštivý ostrov. A začali naplno podnikat tady v horách. Naši šéfíci tento job dělají už přes 20 let. Ale nepřijde mi, že by ve vesničce bylo  cítit  nějaké přehnané napětí mezi sněmovnou Lordů a místními Žabouzrouty. To vůbec.

Konkrétně tady v Les Coches to na mě působí jako naprostá symbióza. 

Tak, a teď k událostem týkající se toho zpropadeného viru. Od začátku sezóny jsme se manicky těšili na návštěvu z Čech. Evča, Drahoš, Niky, Anet, Domča, Víťa, Anet, Tomáš a Věrka nás měli poctít svou návštěvou. Proto jsme bedlivě sledovali  situaci COVID - 19, jak v Čechách, Británii tak i ve Francii. 

Když už bylo jasné, že rodina z Čech za námi nedorazí, protože se hranice ČR nekompromisně uzavřeli, tady a v Británii to  byla ještě  "pohoda, lambáda, no problem". Nikdo o vznikajícím problému pomalu ani nemluvil, nebo mluvit nechtěl. Klasická hlava v písku.

V Čechách se uzavřeli hranice ve čtvrtek. Je Sobota 14.3. odpoledne a my v Mathildě vítáme nové hosty z Anglie. Ptáme se šéfů, jestli bude všechno v cajku, a popisujeme jim situaci v ČR. Paní šéfová říká: "No, dali mi nové skipasy pro všechny hosty, tak to asi bude v pohodě." Ale si říkáme, že to asi těžko. A hned kontrolujeme webovky Paradaski areálu. Tam je napsáno, že právě probíhá porada o tom, co se  bude v rámci rezortu dít dál.

Odservírovali jsme večeři skupině plné mladých entuziasmem nabitým lyžařů. A šli spát. Ráno vstáváme a hned kontrolujeme web, tam stojí: " Resort closed for the season" 

Aha, boží! Ale my tu máme hosty, co si ani jednou nenazuli lyže! Snad budou rozumní a nezlynčujou nás. Jdeme jim zvednout náladu, alespoň snídaní, a děláme uklidňující a nefalšovanou Full English Breakfast (slanina, páreček, hash- browns, fazole, houby a vajíčko). 

Hosté jsou přešlí, ale díky bohu jsou to mladí a rozumní lidé,  kteří se s problém vyrovnávají pragmaticky a hledají letenky zpět do UK. 

Do toho přichází v slzách vynervovaná paní šéfová: " tohle jsem za 20 let nezažila". Snažíme se jí uklidnit. Ale sami máme krapet nervy, páč nevíme jestli se nemáme jít radši balit. 

Je nám řečeno ať jedeme domů, jestli chceme. Klidně hned! Ale nám se nějak nezamlouvá nechat šéfíky v takový močůvce. Respektive Lindu. Lindy manžel Chris, má totiž zdravotní problémy a rozhodně ho nehodláme Koronaviru takhle násilně vystavovat. Protože, kdo ví, jestli někdo z našich hostů není nakažený.

Pak to všechno bere rychlé obrátky. 15.3. je nařízeno, že všichni hosté musí opustit rezort. Jenže ti naši Rebelové mají letenky až na 17.3. To ale znamená, že se o ně staráme až do úplně poslední chvíle a musíme jim dát najíst i k obědu. V Les Coches se všechno ze dne na den zavírá. Konečně máváme odjíždějícímu taxíku našich úplně posledních hostů. Trochu jiný konec sezóny, než jsme si představovali. Rychle se balíme a přesunujeme se z velké chalupy do apartmánku, který nám poskytli naši šéfíci. "Lockdown" začíná. Vesnička, která připomínala mraveniště se během pár hodin mění na "Ghost village". Nikde nikdo, a to ticho!!!

Ven můžeme jen na hodinku, s vyplněným formulářem a cestovním pasem.

Pepča má rýmu jak prase. Snad to není ten "vajrus". Dalších pár dní Pepík leží, čte noviny z celého světa a zabředavá do deprese. Přemýšlíme nad tím co budeme dělat. Hlasíme se na ambasádu. Můžeme jet z Paříže "záchranným autobusem". Paříž je odsud 8 hodin vlakem, který možná jede možná ne. Cestou se určitě nakazíme. A kde pak budeme v izolaci Čechách? Jsme totiž tak trochu "homeless". Následujících pár dnů vypadá asi takhle: vstaneme, jsme na internetech a vstrebáváme všechny ty News, voláme si s kamarády z různých koutů světa, kteří se topí v hnoji na různé způsoby.  Poté následuje Brainstorming...jedem, nejedem. Zvažujeme pro a proti. Je nám vouzko. A tak furt dokola. Pak říkáme: "a šmitec, prostě zůstaneme tady a uvidíme". Nic nám tu nechybí. Nakupovat chodíme do Mathildy, dojídáme tak zásoby určené pro hosty. Linda a Chris nás nechávají v apartmánu zadarmo. Máme internet a jeden druhého. Na druhou stranu není bezpečnější místo, než zapadlá vesnička v horách. Ven můžeme na hodinu s vyplněným formulářem a cestováním pasem. Dohromady tu zůstalo asi tak 20 lidí. Několikrát denně tudy projede policejní hlídka. Naštěstí nás ještě nikdy nezastavili. 

V karanténě se bavíme, asi jako vy všichni: tvořením, vařením, cvičením nebo stříháním videí a jsme maximálně vděční za vše, co momentálně máme. Uvědomujeme si, že se lidé mají daleko hůř.  Nicméně věříme, že zase bude líp! Tak se všichni držte a těším se na dobu, kdy se zase budeme moci všichni nad pivem obejmout!!! 

A jako bonus vás teď vezmeme na pěší procházku po našem malebném Les Coches.

Tak jdem!!!!

---