Thanks Giving, Kostel a Kupujeme káru.

Nečekali jsme, že sehnání auta bude tak náročná záležitost. To nejhorší na tom bylo vlastně to, že v podstatě nebylo z čeho vybírat. Pepča vždy někam zavolal. Podle přízvuku byl vlastníkem někdo původně z Indie. Auto vychválil až do nebes. My ho pak projeli a zjistili, že to je neskutečná popelnice. Většinou si pro nás majitelé přijeli nepochopitelně jiným autem než prodávali. Odvezli nás k nim domu, kde čekalo auto na prodej. My jsme auto zkusili, nelíbilo se nám. A museli jsme pěkně po svých zase zpátky. Někdy i hodně mil sněhem. Šetříme! Na transport není budget!

S úplně prvním autem přijel Ed. Úplně boží důchodce, ze kterého se stal náš první Kanadský kamarád. Auto jsme od něj nekoupili. Ale Ed se nás tak nějak ujal a náš začátek v Kanadě udělal nezapomenutelný. Jedno odpoledne nás vzal jen tak na kávu. A nabídl nám, že v neděli s ním můžeme jít do kostela. Brali jsme to tak, že půjdeme, aby jsme mu udělali radost. Ale nakonec to byl den, na který budeme vděčně vzpomínat.

Když se v Kanadě řekne kostel. Není to rozhodně kostel, který by Evropan čekal. My jsme vstoupili do budovi, která vypadala spíš jako kongresové centrum. V předsálí byla kavárna, obchod s náboženskou literaturou a velká fontána u které mimochodem probíhají i křtiny. V sále/kostele bylo velké pódium s kapelou a na stěnách tři velká plátna a projekce, to aby všichni přítomní dobře viděli, co se na pódiu děje. Myslím, že kapacita kostela byla alespoň 1000 míst. Já jsem měla pocit, že jsem v divadle a ne na mši. Začátek byl příjemný. Moc milé slečny všechny přivítaly. Vyzvali nás, aby jsme sousedovi po pravé straně sdělili za co jsme vděční a pak se zpívalo. Hodně se zpívalo! Vlastně takový karaoke ve velkým.

Pak nastoupil na věc pastor. A rozjel bohoslužbu. Kupodivu měl také Indický přízvuk. Jeho výstup byl hodně zapálený a jak Pepča řekl až agresivní! Tak nějak mi to zkazilo celý dojem, který byl až doposud velice pozitivní. Pastor vyloženě jakoby hecoval věřící a poamericku řval. Jeho projev v několika duchodcích vyvolal odezvu ve formě potlesku a výkřiků " Ano! Správně!!"

Od Eda jsme každý dostal Bibli na památku i s věnováním.

Celkově to byla velmi příjemná zkušenost a zážitek.

Po bohoslužbě jsme obdrželi pozvání od Eda a Doreen. Nabídli nám, že s nima můžeme strávit Den Díkůvzdání, který se bude slavit u jeho syna Koriho a bude tam asi dalších 12 členů rodiny. Toho jsme se zalekli, ale byli jsme ujištění, že nás všichni rádi uvidí.

Když jsme přijeli rodina byla v plném proudu příprav. Asi 10ti kilový krocan na kuchyňské lince. Paní domu chystala zeleninu a její syn právě zapálil máslo i s obalem v mikrovlnce. Na první pohled velice rodinná a nesmírně příjemná atmosféra. Samozřejmě jsme nabídli pomoc, ale bylo s námi zacházeno jako s čestnými hosty. Na krásně prostřené tabuli byly dokonce cedulky s našimi jmény.

Před jídlem Ed pronesl děkovnou řeč a všichni jsme se pomodlili. Pak jsme byli vyzváni k jídlu.

Yes! I love turkey. Jídlo bylo výborné. Z velké části i proto, že jsme na omezeném rozpočtu a nějak podezřele často jsme měli Čínské polívky. A celkově stravu chudou na všechno.

Tudíž krocan, nádivka, uzené, bramborová kaše, mrkvička a zelené fazolky to byla slast pro naše bříška.

Ostatní si dávali na talíř ke krocanovi i želé. To jsme nějak nechápali. A na zapití jsme si mohli načepovat z takového skleněného soudku tekutinu červené barvy. Nějaký džusik. Do něj, před našima očima paní domu dala několik kopečků ovocné zmrzliny. Sladký jak cecek. Jinej kraj holt!

Pak jsme si povídali. Prababička vypadala, že ani nevnímá konverzaci. Ale mejlka! Babča vždycky úplně nečekaně zahlasila něco, co dostalo celej stůl do kolen. A tahle stará dáma se stala instantně mým favoritem!

Ed každému říkal historku! Že kdysi mýval kamaráda a jeho maminka byla původem z Čech a na každou akci údajně přinesla perníčky, krásně nazdobene. A náš první Kanadský kamarád na ně vzpomíná do teď. Proto byl u vytržení, když jsme mu řekli, že Pepča pochází z hlavního města perníků! A slíbili jsme mu, že mu jednoho dne perníčky taky upečeme.

Byl to skvělý den. Celá rodina nás krásně vzala mezi sebe. Přivítali nás v Kanadě a poprali nám hodně štěstí. A my jsme odjížděli domu s krásným pocitem!

Ano, slyšíte dobře! My jsme odjížděli! Protože jsme koupili káru. Byla to taková naše poslední šance. Jeli jsme na prohlídku a říkali si. To musíme prostě vzít! Bude Thanksgiving a všechno bude zavřené. Dneska musíme prostě koupit auto a vyřídit všechny papíry. A podařilo se!

Celkem milej, mladej týpek, vlastník auta Omar z Jemenu nám pomohl s papírováním. Když kupujete auto a chcete ho zaregistrovat potrebujete; kupní smlouvu, mít sjednané pojištění. Potom dostanete do rukou novou SPZtku tu dáte na auto a je to!

Pak jsme Omarovi vysázeli na dřevo $ 2700 ve dvaceti dolarových bankovkách. Smích! Koukal na nás jak péro gauče když jsme po různých kapsách lovili balíky peněz. Bankomaty tady větší papírovky nedávají!

Tak nám přejte štěstí a žádný poruchy, či zatajený neduhy!