Kiting Holiday na Nitinat Lake

A je to tady! Jsme na cestě do naší vysněné destinace. Nitinat Lake čeká! Vyjíždíme z již známého městečka Port Alberni. Zásoby doplňujeme ještě o uzeného lososa z odzkoušené rybárny. Pepča vyzjistil, že na Nitinat Lake vedou dvě cesty. Obě prašné, štěrkové povahy. Jedna, samozřejmě ta delší, má být krapítek lepší. Chvíli váháme jestli to nevzít po té blíž, ale za to horší cestě. Ptáme se místních, ale nikdo nemá aktuální informace. Rozhodujeme se neriskovat a bereme to oklikou bez rizika. Nejdřív se musíme dostat do městečka Lake Cowichan. Tam řešíme poslední pochůzky. Dokupujeme co je třeba, pak už nebude šance. Míříme hluboko do lesů, kde medvědi dávají dobrou noc. Jedeme na místo, které není typickou prazdninovou destinací, ale je určené pro milovníky přírody a větru. Moc lidí o tomto místě neví. Pepča našel cestu k této lokaci na kitovém fóru už někdy v zimě a od té doby se sem těšíme jak blázni! Vyjíždíme na cestu do divočiny, vstříc novým zážitkům! Hurá! Ale nálada klesá s koncem asfaltu. Pohybujeme se v prašném mraku, který houstne pokaždé, když to kolem nás prosviští dřevorubecký vůz. Cítíme prach i v hubě. Cesta se táhne lesem podél jezera. Vjíždíme hlouběji a začínáme cítit nedotčenou přírodu. Když vidíme hory a pod nimi krásně čistou moudro-zelenou řeku nepochybujeme o rozhodnutí jet do neznáma po silničce, která si dala za cíl nás udusit. Podezřelé ale je množství náklaďáku, které to kolem nás co chvíli sviští. Párkrát si nejsme jistí směrem, ale zachraňuje nás malinká nálepka místní Kite školy na stromě. Pepča mi sděluje, že Elevetion Kite school je čistě holčičí záležitost. Kitesurfing zde učí "ladies only". "You go girls!!"

Ze srdce nám padá balvan jako bejk, když přijíždíme do indiánské vesničky, znamená to, že jsme skoro v cíli. Nepředstavujte si vesničku moc idylicky. Baráky místních jsou neudržované s bordelem válejícím se všude okolo. A jeden totem ten nepořádek nevytrhne. Nevadí, protože my jedeme ještě o kousek dál. Po hodině cesty po štěrkovině přijíždíme do kempu. Musíme si vybrat plácek, na kterém budeme vegetit další týden. Výběr vyžaduje pořádné zamyšlení. Nesmí to být daleko od vody, ale ne zas moc blízko, páč by nám všechno odletělo. Musí sem svítit slunce. A kadibouda ve vzdálenosti, že doběhnes, ale necítíš! Místečko, které splňuje potřebné parametry jsme našli. Super! Bereme cajky a jdeme na pláž. Wow! Je to tady jako v pohádce. Oblázková pláž, hory, lesy, my dva a další nadšenci.

Nitinat Lake je vlastně takový fjord, ve kterém se míchá slaná voda se sladkou. K ideálním podmínkám je potřeba, aby ve vnitrozemí bylo alespoň o 5°C více než u oceánu, pak je kiting zaručen. My jsme měli štěstí a jezdili každý den. Teplo vypadá jinak. Ale neopreny to jistí.

A teď k tomu jak vypadal náš typický den. Ráno vstávačka a poctivá snídaně s naší ponožkovou překapávanou kávou. Hygiena, četba a následuje sbírání suchých klacků na večerní oheň. Okolo dopoledne přesun na pláž. Následuje Kiting! Spot je to nádherný. Teď půjdu malinko do hloubky a popíšu mé pocity z prvního dne. Pepča to je starej veterán, ale já mám pokaždý pořádnou záhnědu, když jsem poprvé na novém místě. Naštěstí mě můj trenér vždy psychicky podpoří. Vyrážím na vodu. Nastoupavám! Prvních dvacet minut mám prdel staženou. Jsem v neznámém prostředí, další kajteři ve vodě a podemnou stovky medúz....asi po dvaceti minutách se uvolňuju, rozhlížím se kolem sebe a přichází "slza z oka ronící se". Ten pohled z vody na okolí je jedinečná záležitost. Cítím se extrémně šťastně a naplňuje mě pocit vděčnosti za život, který mám. Nechala jsem se asi moc emočně unést a přichází trest....chyba, pád, drak ve vodě, a přesně v meduzím hejnu. Jedna mě žahá do nohy, druhá do ksichtu. Naštěstí to jen chvíli pálí a pak dobrý. Jako bonus si při výstupu z vody rozřezavám nohu. Ale žádná tragédie. Od příště jen v botách. Člověk tady musí kajtovat co to dá, vydržet ve vodě co nejdýl. Prostě do plnejch. Protože, do svlečeného mokrého neoprenu se pak přece jen těžko oblíka. K denní náplní samozřejmě patří rozhovory s ostatními kajtery.

Věkový průměr je opět 50+. Svět je malý a já zde potkávám zákazníka ze Sun Peaks. Několikrát jsem ho obsluhovala a věděla, že kituje. Když jsem ho viděla, věděla jsem, že ho znám. Ale nevěděla odkud. Pak jsem si vzpomněla. Nebyla jsem si však stoprocentně jistá. Ale byl to on. Jak říkám, svět je malý a o náhody tu není nouze.

Je boží poslouchat historky jak to zde vypadalo dřív. Údajně tu byla velice semklá komunita hledačů větru, kteří místo v lesích úžasným způsobem zvelebovali. Například si tu postavili přírodní dřevěnou saunu, klouzačku nebo spojili kamna s obrovským dřevěným kmenem a proměnili ho tak v lázeň s horkou vodou. Z vyprávění je cítit, že tohle místo je pro všechny srdeční záležitost. Bohužel, všechny tyhle vychytávky byly zakázány místními. Tohle území jim patří a můžou si diktovat podmínky. Dovídáme se, že kemp se zvětšuje a chystají se velké změny do budoucna. Kacení už začalo. Původní obyvatelé chtějí nalákat více turistů, kteří přinesou více peněz místní komunitě. Pravděpodobně jsme měli štěstí a zažili ještě to staré dobré Nitinat. Je fajn, jen tak na pláži klábosit a sledovat dění na vodě. Potkáváme zase opravdu super pány, někteří nám dávají svoje emaily, jen "kdyby něco". Protože si uvědomují, že tu vlastně nikoho nemáme. Po kitingu následuje rychlý oplach kože pod vodou z kanistru. Voda v kempu teče, ale člověk si pro ní musí zajít asi tak k 500 metrů vzdáleného kohoutku. Navečer přichází pan Indián a nabízí kraby. Když se ptáme, kde je má. Odpovídá: "No, tady v batohu!" Děkujeme mu za nabídku, ale odmítáme. Krabi v černém batohu nebudí dojem absolutní čerstvosti. Prevlíkáme se do našich hadrů k ohni a Pepča zažehává naší vatru. Večeře vaříme exkluzivně na ohni. Šetříme bomby a pálíme bio odpad. Člověk si totiž musí všechny odpadky odvézt zpět. Po hostině v pustině sedíme spokojeně u ohýnku až do chvíle než Pepča začne usínat v sedě. Poté se přesunujeme o pár metrů dál, do auta, na naše lože. Usínáme a těšíme se na další den. Dny nám na Nitinat utekly jako voda. Hrozně moc jsme si naší vysněnou kitovací dovolenou užili a jsem si jistá, že na ni budeme dlouho vzpomínat. Odjíždíme a ještě si od místní paní Indiánky kupujeme nejlepšího skořicového šneka, co jsme kdy měli! Loučíme se z Nitinat a vjíždíme opět na prašnou cestu, která nás zavede zpět do reality. Čeká nás cesta za prací! Kam? Nechte se překvapit, sami jsme tuhle destinaci nečekali.