Když udeří mrazy

Ski areál Sun Peaks je údajně druhý největší v Kanadě. Avšak nám už se to tady tak nějak ojezdilo. Nutno dodat, že letošní zima se sněhem poněkud šetří. A opravdových POWDER days bylo pomálu. Ale zažili jsme alespoň pořádné mrazy, kdy teplota klesla až na krásných -35°C. Já frajerka, která klepe kosu už při -10 °C jsem se rozhodla jít jezdit, když bylo asi -25°C. Bylo úplně jasno a slunce svítilo. Koho by napadlo, že po jízdě na Burfield sedačce budu po 20 minutách neschopná kroku? Naštěstí je na "Top of the world"(název vrcholu), taková chata, kde se může člověk malinko ohřát. Ten den jsem jezdila s Honzou s naším kamarádem, kterého jsme potkali tady. Honza bydlí 20 minut  od Lhotky, kde jsme v létě pracovali. A ještě větší perličkou je, že jeho rodiče mají teď naše prase, o které jsme se na Lhotce starali a pak ho dali nějakému Vlachovi. Opravdu, svět je malý a o náhody tu není nouze! 

Abych to shrnula, na tento den nikdy nezapomenu. Pomalu mě začali zábst prsty na nohou, pak na rukou, umrzala mi špička nosu. A začalo se mi chtít cíkat. Skvělá kombinace. Sundat si kalhoty někde za keříčkem nepřipadalo v úvahu. Tudíž jedinou variantou bylo sjet až dolů. Sjezdovka, která vede k základní budově se jmenuje 5 mil. Ale mě to přišlo jak mil 10!!! 

Honza se smál, že můj styl jízdy se těžce změnil. Prsty v pěsti, tudíž jsem nemohla ani držet hůlky, ty mi vlály po stranách. Nahrbená,  jela rovně, vlasy omrzly a močák před výbuchem. Když jsme dojeli dolů a šli se ohřát na horkou čokoládu do Bolacca, kde pracuje Honzova přítelkyně, byla jsem mega happy a myslím, že ta čokoláda byla ta nejchutnější co jsem v životě měla. I když v tomhle případě by mi chutnala asi i horká voda. Ale zážitek to byl. Stejně jako cesta domů z práce, když bylo asi mínus -33°C. Jsem se hecla, že to dám pěšky. Abych zažila tu Kanadskou zimu na vlastní kůži. Po pěti minutách jsem hořce litovala. Celou cestu proti mě foukal vítr a čepici jsem si musela stáhnout skoro přes oči, páč jsem měla pocit, že mi umrznou moje vlastní bulvy! 

Ale došla jsem. Za elektriku neplatíme, tak sem si doma zatopila a bylo dobře. 

Během našeho pobytu tady na Sun Peaks se stala další nemilá věc. Po skvělém dní ježdění na lyžích i prkně přijdeme k autu a koukáme jak myši z mouky. Kolem naší milované káry všude sklo. A tam kde bývalo naše zadní sklo, je díra. Nikde žádný vzkaz, nic! 

V kostce nás tahle událost stála $ 1000. Což zabolí. A navíc to málem ohrozilo náš dlouho plánovaný výlet do Revelstoku.

Revelstoke je sousední středisko, vzdálené od nás tak 3 a půl hodiny cesty. Vyrazili jsme jako skupina 8 lidí. Konečně jsem tati pochopila, proč si nikdy nechtěl s nikým jezdit na dovolenou! Ale ve zdraví jsme to přežili a výlet na tři dny si hezky užili. Pepča oslavil svoje 19 narozeniny a dokonce jsme zažili POWDER day. To je mega velká náhoda. Protože v Revelstoku, stejně jako na Sun Peaks nesněžilo pres měsíc. 

Revy, jak se středisku familiárně říká je super hora, určená jen pokročilým jezdcům. Občas člověk narazil na technické pasáže. Obzvláště, první dva dny, kdy to bylo ledovatý a všude boule. S Pepčou jsme nějak zabloudili na sjezdovku se jménem Hysteria. A málem byla! 

Třetí den jsme za odměnu dostali asi 15cm čerstvého sněhu a moc si to užili. 

Jinak v práci... strašný! Nejde ani o pracovní náplň nebo nasazení. Spíš o přístup našich kolegů a hlavně manažerů. Přijde nám, že jim akorát záleží na plnění cílů, co se týče tržeb. A zbytek je nezajímá. Restaurace je špinavá, neudržovaná a navíc je nás málo. Jak říká Blanka Šindelířů: "Ryba smrdí vždycky od hlavy."

Konec sezóny se blíží a lidi už začali odjíždět. Navíc se strašně oteplilo a sníh mizí před očima. 

My jsme dokonce otevřeli terasu a obsluhujeme venku. Sefici nějak špatně odhadli situaci. A díky tomu jsme s Pepčou zažili nejvíc chaotickej den. Na celou restauraci byli 4 číšníci, jeden barman a nikdo u dveří, kdo by usazoval. 

Ještě než jsme otevřeli terasa byla z půlky obsazená. Chvíli jsme normálně fungovali a pak to začlo jít všechno z kopce. Lidi se valili ze všech stran. Plno vevnitř, plno venku. Venku vládla úplná anarchie. Lidí prostě chtěli urvat stůl za každou cenu. Sedali si ke špinavým stolům. Tahali židle, tvořili si stoly dle libovolného počtu. Říkám vám peklo! A Pepča zvonil na zvoneček, ať jsi jdeme pro jídlo. Protože mu furt chodili nový a nový objednávky, ale nikdo neměl čas jídlo roznášet. Tím pádem kuchyň neměla kam dávat talíře s jídlem.  No, tragédie! 

Naštěstí, to byl náš pátek a po šichte jsme šli slavit svatýho Josefa. To se taky zvrhlo. Becherovka, Kraken a Rum tekli proudem. Nejdřív strašná sranda, ale pak smích přešel. Do detailů zacházet nebudu, ale k posteli jsem si musela dát odpadkový koš a čistý nezůstal. 

Den poté, jsme oba tiše trpěli. Já na posteli a Pepča na gauči. To byl trest.

Naštěstí jsme měli ještě jeden den volna, který jsme si užili a šli vypotit  všechny špatnosti z krve na běžky. 

Sluníčko svítilo, teplo bylo, bylo krásně. Přidal se k nám  Honza a najeli jsme asi přes 20km. Svačina nechyběla: vaječné řízky podle Věrky! Túru jsme zahájili výjezdem na sedačkové lanovce. Následoval prudký sjezd dolů ala Sněženky a Machři. Pepča zvítězil v počtu pádů, ale já sem si sedřela lokty do krve. Páč jsem hodila masku s vyhrnutými rukávy. 

Den jsme zakončili zmrzlinkou a v noci spali jak dudci. 

A málem bych zapomněla, kitovat jsme byli. Hodinu za Kamloops je Mamit Lake. Naštěstí nám podmínky přáli a my jsme si to neskutečně užili.

Sezóna se chýlí ke konci a my jsme se rozhodli skončit, ještě o týden dříve. Prostě se nám v práci nelíbí. Sníh už taky není. A už se nemůžeme dočkat na náš Road Trip po USA!