Mondulkiri Province aneb jak jsme potkali slony

Do Mondulkiri jsme jeli z Phnom Penh, kde jsme s hlubokým odechnutím vrátili mašinu. Tentokrát jsme zvolili jako způsob přepravy VIP minivan a byla to dobrá volba až na to, že asi 7 letej místní chlapeček hodil brutální kobru v uličce vanu! Zásah nás minul o fous! Uklizeno, jede se dál! Náš cíl je městečko Sen Monorom. Které je cílem všech, kteří touží po setkání se slony ve volné přírodě. Kolem Sen Monorom jsou pralesy a vesnice, ve kterých žijí původní kmeny. Říkají si Bunong people. Jejich život se stává stále těžší, už jen proto, že vláda kácí pralesy, kde Bunong kmeny žijí, ale například i proto, že jejich jazyk je absolutně odlišný od Khmerštiny a pro Bunong people je pak těžké najít si práci někde v civilizaci a celkově se začlenit do společnosti. Proto je ve městě Sen  Monorom několik neziskových organizací, které se snaží pomoci těmto lidem. V podstatě se sloučili dvě věci. Pomoc lidem, kteří následně pomáhají slonům. Sloni jsou bohužel v dnešní době velkou turistickou atrakcí. To hlavně v sousedním Thajsku, ale třeba i v Angkor Wat si člověk může zaplatit projížďku na slonovi. Zároveň sloni bývají často používáni i na těžkou práci v lesích. Tyhle neziskovky se snaží zachraňovat slony tím, že si je kupují nebo dlouhodobě rentují od majitelů, kteří je jakýmkoliv způsobem zneužívají. A kdo to platí? No, přece turisti! My, kdo chceme vidět slony v jejich přirozeném prostředí a zároveň přispět na dobrou věc. Háček je, že ne všechny organizace slonům pomáhají. Člověk musí být opatrný jakou neziskovku si vybere. O slony se starají právě Bunong people, kteří si vědomosti jak pečovat o slony předávají z generace na generaci. Respektive z otce na syna. [Mahut], což je název pro člověka, který se stará o slony je víceméně mužské povolání. Ale my jsme měli tu čest potkat paní, která touto prací strávila několik let. Údajně měla problém se i vdát, protože samci o které se starala ji jen tak někomu nechtěli půjčit a potenciálním nápadníkům dávali pěkně zabrat. My jsme si zvolili Elephant Community Project. Jeden den nás stál 35USD, ale 100% by mělo jít slonům nebo Bunong people ve vesnici Punong, kterou jsme taky navštívili. Náš den začal tím, že nás vyvezli za město. Vysadili z auta, každý z nás musel pomoci nést úplatky pro sloníky, banány nebo banana tree. Šli jsme ostře skrz džungli až na místo, kde jsme měli potkat s napětím očekávané obry. Naše průvodkyně, která se narodila ve vesnici nedaleko byla sirotek a po celém těle měla obrovské jizvy. Ani nechci vědět, co se jí v dětství stalo. Mírným zklamáním bylo to, že dvěma slonům, které jsme viděli seděli za krkem [Mahuts]. Bylo nám vysvětleno, že jeden z nich je moc naspeedovanej a že by snědl všechny banány tomu druhému. Tak to musí týpci z vrchu kočírovat. Ale ujistili nás, že to je na max. na30 min. denně.

No, co vám budu povídat! Byl to zážitek, podívat se zblízka slonovi do očí, to člověk nedělá každý den. Celé dopoledne jsme strávili pozorováním těchto krásných zvířat. A dozvěděli jsme se například,  že sloni sežerou 200 až 300 kg potravin (kořínky, trávy, stromky i s kůrou, bambus)  nebo že stáří slona se pozná podle očí, uší, kůže a chobotu. Zajímavé bylo slyšet, že je strašně těžké slony rozmnožovat, protože slon, stejně jako člověk se musí nejdřív zamilovat. A matka potom nosí v břiše malinký Sluňátko až 22 měsíců. Rozdílů mezi africkým slonem s slonem z Asie je několik: celková stavba těla, indický je o něco menší, kůže afrického je daleko víc vrásčitá, indickému dokonce na uších a chobotu může chybět pigment. Různí se počet nehtů na nohách, tvar chobotu, tvar hlavy, počet žeber. Nejnápadnějším znakem je ale velikost uší. Africký má pořádné plácačky proti tomu indickému.

Sloni byli používáni už třeba při stavbě Angkor Wat v Siem Reap. A v minulosti bylo běžné, že vesnice v provinciích Mondulkiri nebo Ratanakiri si ochočovali slony z džungle. A byli součástí jejich každodenního života. Slon je ale divoké zvíře, a sloužit lidem mu prostě nesvědčí. Zároveň lidé prý věřili, že ocas slona přináší štěstí. Určitě si domyslíte, co to mělo za následky. V neziskovkách v Mondulkiri, proto najdete slony bez ocasu, slony s přelámanými žebry od košů na turisty nebo slony ztrhané těžkou prací pro lidi. Pak jsme sešli dolů k menšímu vodopádu, kde jsme dostali oběd. Vařený poctivě na ohni a jako desert ovocíčko, spoustu manga a ananasu. Přibližovala se chvíle na kterou se Pepík těšil nejvíc! Koupání se slony. Bylo nám řečeno, že sloni se musí umýt každý den, aby nedostali kožní infekci a že nevadí, když jim u toho pomůžeme. Tun pod vodopádem byla hluboká, tak že slonům  koukal jen hřbet a hlava. Ale občas se na chvíli potopili úplně celý. Pepík jim pěkně vydrhnul kožu a říkal, že to nebylo vůbec jednoduchý. Já jsem fotila a natáčela ze břehu. Protože moje rána na noze ještě nebyla OK. Ale i to bylo hezký. Sloni se pak sebrali a šli zpět do džungle. Rozhodně to byl zážitek a doufám, že jsme si vybrali správnou organizaci. Mám srovnání, jelikož minulý rok jsem absolvovala to samé akorát s Elephant Valley Project. U nich jsem měla pocit větší profesionality a lepší organizace a měli více slonů. Ale pokud jdou peníze tam kam mají a sloni mají pokud možno co nejvíc volnosti, tak nemám problém.

Po koupačce nás vzali do vesnice, kde žijí Bunong people. Viděli jsme jejich tradiční domy, což je vlastně taková bouda z bambusů, po stranách jsou ve výšce kyčlí prkna, která slouží jako postele. Všichni spí spolu. Celá rodina. Na jedné straně rodiče a děti na druhé straně prarodiče. Místu, kde je ohniště říkají kuchyň. V téhle boudě si pochodují slepice, štěňata, kočky ale i selátka. Boudy nemají komín, podle Bunong people je kouř dobrý, chrání proti komárům a stavba vydrží prý déle. To že, kvůli kašli kašlou a mají problémy s dechem, to je druhořadé. Sprcha probíhá venku u kýblu a záchody jim věnovala právě neziskovka, které jsme vlastně taky přispěli. Elektrika sem byla zavedena teprve vloni. Chlapy už měli upito, prý je to normální. Pijou rýžové víno, což je seriózní lihovina. Den jsme zakončili na kávové plantáži a viděli kromě kávovníků spoustu jiných stromů s ovocem. Například Dragon fruit, Jack fruit Nebo Durian. Za zmínku stojí Durian, takové hodně specifické ovoce. Říká se, že ho bud miluješ nebo nenávidíš. Já ho teda nemusím. Nevoní mi a ta struktura se mi nepozdává. Zvenku Durian vypada hodne nepřístupně. Má na sobě tvrde bodáky. To fakt nechceš aby ti spadnul na hlavu. Je dost drahej a člověk potřebuje speciální dovednosti k tomu, aby ho správně otevřel a naporcoval. Je to dražší záležitost. Stromy a plody potřebují hodně péče a prý plodí jen jednou za pět let.Musím říct, že to byl super den.

V Sen Monorom jsme šli ještě na trh. Tak to občíhnout a nakoupit ovoce. Pak nás ale napadlo nakoupit si avokáda, rajčátka a bagety a dát si večeři na verandě na ubytku. Bydlí me totiž v Nature Lodge, je tam několik bungalovů rozprostřených na celkem velké ploše. Vybavení velice prosté, ale má to svoje kouzlo až na ten hmyz všude, kterého tu je extrémně moc. A taky restaurace je předřažená a to právě chceme sabotovat bagetama a avokádem.

Dalším zážitkem z okolí Sen Monorom je cesta na vodopád Busra. Půjčili jsme motorku, v Guest Housu, ktery obsluhovaly takovýdvě holky asi tak 15ti letý. Domluva celkem o nervy. Páč ovládaly skvěle jen jednu větu: "Pay Now!, Teď zaplať!" Ale zvládli jsme to a vyrazili na cestu. Obloha se na nás pořádně mračila, my bez pláštěnek. Žádnej strach! Už i hřmělo, říkám: "koupíme pláštěnky radši!" Ale Pepa říká:" neee, pršet nebude! Tamhle je to modrý!" A asi za 10 min. Stavíme v jedny hodně místňácký restauraci, protože leje jako z konve, hromy, blesky! PaňMáma má zrovna navařeno. Odklopujem poklice od hrnců a na první pohled se nezdá nic poživatelné. Prasečí kůže, pofidérní ryby, vnitřnosti. Nakonec si vybíráme dvě mističky: jakýsi vývar se zeleninou a vepřové i s koží a husím vajíčkem v takovém sójovém vývaru. Jako nebylo to špatný, ale že bysme si to dali znovu, to neeee!

Přestává pršet a my vyrážíme na cestu. Vodopád je celkem pěknej a vysokej. Evidentně  je to místo, kam jezdí lokálové na pikniky. My se tak nějak motáme v okolní džungli a nakonec zjišťujeme, že se musíme přebrodit, aby jsme se dostali zpět k motorce. To by nebyl problém, ale mě se nesmí namočit noha! Ajaj. Co teď? Naštěstí nacházím bambusovou tyč, a za její velké podpory se úspěšně brodím přes řeku. Trávíme poslední noc v našem bungalovu. Usínáme, slyšíme zvuky přírody okolo nás a déšť nám bubnuje na střechu a my se těšíme do Siem Reap na Angkor Wat.