Jooo!!! To dáme!

Měli jsme úplně bezvadnej nápad. Co takhle jet na motorce do Kampotu a Sihanoukville? Kampot je od Phnom Penh 190 km, Sihanoukville Pak jeste o 90 km dál. To bude pohoda říkali jsme si. Nadšení nás přešlo ještě v Phnom Penh. Doprava houstla.

Já sem byla GPSka a našeptávala Pepovi do ucha cestu. Říkám mu: "a na křižovatce zahni doprava!" Pepa vjíždí do křižovatky, která je hodně freestylová, bez pravidel, každej si jede hodně pocitově! A najednou Pepík ztrácí sebedůvěru, jede rovně, se slovy: "To nedám, ty vole!" Trvá nám dalších 15 minut se vymotat a vrátit se na původní cestu. Pak jedeme a jedeme. Zadky začínají pobolívat. Super, už nám zbývají "jenom" 4 hoďky. Člověk totiž na motorce nejede víc než 60km/h. Po cestě jezdí dost velkých aut a práší se jak bejk. Cestou děláme zastávky na osvěžující kokosy nebo iced coffee.

Komunikace se stává náročnější. Za Phnom Penh, po cestě, kde bledá tvář jen zřídka zastaví, by plynulá angličtina byla stejně překvapením. Kambodžanky u stánků se vždycky po našem pozdravu a žádosti o cokoli tak 30 vteřin smějou, až se za břicho popadají a teprve potom se začnou soustředit, ale vždy se nějak domluvíme.

tady se na věk nekouká

Asi tak 30 km před naší cílovou destinací se to všechno začíná víc zelenat, jsou vidět kopce a i silnice je příjemnější. A s vědomím, že už tam za chvíli budem si říkáme, že to nebyl zas až tak úplně blbej nápad, ale nazpět se nám to jet nechce. Budeme muset vymyslet plán B. Ale na to je ještě čas. Nicméně, noc trávíme v Kampotu v hostelu Banyan Tree. Má skvělé recenze. Máme booklou private room. Super, akorát se do ní musí jít přes ložnici ve který bude spát v noci asi 10 lidí. Tomu neříkám tak úplně private. Nevadí. Jsme z tý cesty tak unavený, že si dáváme jen večeři a jdeme spát. V noci bouřka. Leje jako z konve, hromy, blesky a mně kape voda na ksicht. Boží! Říkám Pepovi: "na mě prší! A on, evidentně probuzenej v hlubokém spánku mi říká: "tak si lehni blíž ke mě!" Konec pomoci. Tak jsem dala ručník ještě na moskytiéru, v místech kde na mě pršelo a doufala, že brzy pršet přestane. Ráno bez snídaně vyrážíme směr Sihanoukville. První čast cesty byla dobrá, se zastávkou na donátek u Amíka, co žije v Kambodži už léta. Dokonce uměl něco česky. Jen sprosťárny samozřejmě! Ale posledních asi 40 km, peklo! Řidiči náklaďáků předjíždí stylem: "Josef uhni do škarpy, jedu! Ty slušnější dají dvěma bledým tvářím alespoň výstražné světelné znamení dálkáčema. Do toho po stranách lidi, zvěř ale i děti na motorkách a kolech.

Pepa potom usoudil, že je lepší držet se za náklaďákem ze kterýho nám litá do huby písek, než mít před sebou 100 metrů volno na předjíždění. Celkem adrenalinová jízda. Oba jsme byli v pořádný křeči a dostali jsme se do úplný euforie, když jsme konečně dojeli.

Sihanoukville je fakt nepěkný místo. Popravdě nechápu proč tam vlastně lidi jezdí. Je tam bordel. Jen spousta restaurací. Staví se tam mnoho nových rezortů a údajně, skoro všechno v Sihanoukville vlastní Číňani. Šli jsme dát koupačku na Otres beach, kde byla překvapivě čistá voda a ani na pláži nebyly odpadky díky Bohu. Ale těšili jsme se na ostrov Koh Rong Sanloem, podle fotek ráj na zemi.