Kára je nemocná! Ale jede se dál!

S těžkým srdcem jsme opustili kemp na Floras Lake. Bylo to tu úplně boží a rozhodně se sem chceme vrátit po cestě zpět. Ale aby jsme do příběhu vnesli trochu dramatičnosti, musíme, ač neradi oznámit, že naše kára je nemocná! Kape nám z ní olej! Hodně mírně, ale kape. Po doporučení pana správce z kempu jsme zastavili v servisu na Golden Beach a tam se nám na to podívali profíci. Asi půl hodiny jsme čekali na ortel. Pepča celý netrpělivý brouzdal okolo mechaniků a nejradši by pod to auto vlezl s nimi. Bohužel nám oznamují, že olej leakuje okolo oil pan a že se to ani nevyplatí opravovat. Celá akce bez poplatku. Asi jim nás bylo líto. Dále nám bylo doporučeno koupit Blue Devil oil stop leak a smíchat to s olejem. Tak se modlíme, aby to Blue Devil všechno zachránil. Prostě musíme pravidelně kontrolovat oil a dolejvat. Snad to všechno dobře dopadne.

Sluníčko svítí a my se projíždíme po pobřeží a přechází nás zrak z přírodních krás. Obdivujeme mořské útesy, skály všech tvarů a velikostí rozeseté podél pobřeží. Okolo 101 Pacific Highway je v tomto úseku tolik zastávek, že ani na všech nestavíme. Když si dáváme svačinu na jedné z vyhlídek projíždí kolem nás asi tak sedm policejních aut s majákem do plnejch. Do teď nevíme co to bylo. Říkali jsme si, že asi utekl trestanec, když se dovídáme, že v Pelican Bay je vězení pro těžké kriminálníky. Kdo ví!

Aby těch přírodních krás nebylo pro jeden den málo tak dneska spíme v kempu, který je přímo v Redwood lese, Redwood je česky Sekvoj, tuším. Je pravda, že v kempu není moc světla, ale už je stejně k večeru. Ještě vyrážíme na prohlídku stromů. Cítíme nepopsatelný klid a ticho. V září zapadajícího slunce mezi siluetami velikánů, kteří tu už nějaký ten pátek stojí, je moc hezky. Den zakončujeme ohýnkem. Který z vlhkého dřeva rozdělává zálesák se skautskou průpravou Pepča. Jen ty buřty chybí. Ráno, i když přes stromy není moc vidět tušíme zataženo. Vyjíždíme! A padá první kapka. Ajaj! Peter "Bad Weather alias Petr No Time" je zpět! Pro ty co nemluví plynně anglicky: Petr Nečas se vratil! :) Jedeme podél pobřeží a je fakt šedivo. Proto den využíváme k doplnění zásob. A já jsem v průvodci našla zajímavou zastávku vhodnou i pro špatné počasí. Místo které navštěvujeme, se jmenuje Samoa Cookhouse. V této oblasti se dříve těžilo dřevo, všude okolo byly pily a taky spousta dělníků, které musel někdo nakrmit. K tomu právě sloužil tento podnik. Nejenže interiér budovy je nyní muzeum, ale člověk tam může jít a dát si jídlo. Není to ale obyčejná restaurace. Sedí se u dlouhých stolů. A je zachován dobový ráz časů, kdy u stolů místo hostů seděli dřevorubci. Servírují se tři chody a není na výběr. Restaurace akorát zveřejní své menu pro určitý týden. A je otevřena na snídani, oběd, večeři. Je to: "all you can eat." Takže si člověk může přidávat dokud může. My jsme si to moc užili a jedli do zásoby! Začali jsme polévkou a domácím chlebem, pokračovali s krémovou bramborovou kaší se smaženým kuřetem, k tomu kukuřice, salát z nakládaných fazolí a obyč salát s dresinkem dle osobních preferencí. Hlavní chod jsme si přidali dvakrát. A na závěr do sebe nasoukali desert, což byl takový perník s polevou. Vše nám servírovala sympatická, ale od rány servírka Kristie.

Noc jsme přečkali ve Ferndale. V kempu za $12. Žádná nádhera ani panoramata. Ale teplá sprcha. A to se vyplatí! V noci brutál vítr a déšť! Ráno bohužel zase mrholení a vítr jako blázen. Dneska nás čeká The Avanue of Giants. To je silnice která vede národními parky mezi Pepperwood a Phillipsville, kde rostou obří sekvoje. Ale ještě předtím než hitneme road musíme (když jsme v tý Americe) ochutnat vyhlášený burger z " No Brand Burger Stand". Je to taková zapadlá budka s kovbojsky vyzdobeným interiérem. Hodnocení gurmánů zní: "dobrý, ale že by jsme si ho dali dvakrát...no, no! Pepča dělal v The Good Wolf v Austrálii o dost lepší!" Ha ha! Ale fakt!

Po zbytek dne obdivujeme stromy podél The Avenue of Giants a učíme se o obrech, kteří by tu nemuseli už ani být, kdyby skupina lidí nepřesvědčila tehdejší veřejnost že zdravý les je důležitější než dálnice nebo peníze z těžby. Founders Grove, tak se jmenuje jedna z mnoha částí tohoto lesa, kde vidíme jeden z největších stromů na světě, bohužel už padlý. Ten byl dlouhý jako fotbalové hřiště a když v roce 1991 během zimy padl, seismograf v místě pádu zaznamenal menší zemětřesení. Chodíme okolo spletitých kořenů a objímáme stromy a nevadí nám, že je počasí je podpsa. Je tu krásně, ale člověk by se tu ztratit nechtěl.

Po uklidňujících chvílích mezi stromy nás čeká stres. Pán v kempu nám říkal, ať tudy radši nejezdíme. My mysleli kvůli větru, který už nefoukal.... řeč je o silnici číslo 1, cesta je to hodně klikaté povahy. Což dokazuje auto ve stráni, kvůli kterému zůstáváme stát asi 20 minut. A naše kára ještě ke všemu začíná dělat divný zvuky. Jedeme furt dál a jsme šťastný, když alespoň vyjedeme z lesa na pobřeží. A odměnou za hadí stezku je nám free spot na spaní a krásná obloha.

Pro mě osobně zatím jedno z nejkrásnějších míst. Auto po cestě nadšením z výhledů přestalo divně klokotat. Vstáváme brzy, a jedeme směr Mendocino. Po cestě se stavujeme v Port Bragg na Glass Beach. A jak název napovídá, pláž je plná malých sklíček. V minulosti někdo naházel spoustu skla do moře podél tohoto přístavního města a příroda sklo proměnila na krásné barevné kamínky. Já z toho osobně byla nadšená! A jako třešničku ještě potkáváme paní která se sice narodila v Americe, ale kořeny má v Čechách a představuje se nám jako Maruška! :)

Další zastávkou je roztomilé městečko Mendocino. Místními přezdívané "Spendocino" protože San Francisska smetánka sem jezdí utrácet (Spend=utratit). Je tady spousta galerií a malých obchůdků s oblečením a originálními šperky. Jo, a taky se tu natáčelo: To je vražda, napsala! Ale my si Mendocino budeme pamatovat kvůli prvnímu setkání....chvíle napětí...s hadem! Pepča na něj klasicky málem šlápnul. Já ho viděla jen plazit se do trávy. Nevíme co to bylo za druh. Ale pak jsme se báli projít místem kam se had se žlutým proužkem odplazil.

Po Mendocinu jsme dál následovali silnici no.1 a obdivovali nekonečné útesy a vlny se o ně rozbíjející. Auto zase dělá divný zvuky, hodně divný. Jako by tam něco drhlo. Otevíráme kapotu, čumíme na ten zázračný mechanismus, ale nic stejně nevidíme. Jedeme na místo kde chceme spát! A přichází první past: je tam cedule: no camping. Rozhodujeme se stejně zůstat. Oba nás bolí hlava. Asi úžeh. Těšíme se spát. Ale na rest areu přijíždí divný týpci, snědé kože, požívají alkohol a kouří omamné látky a Pepčovi se prostě nepozdávají a my se rozhodujeme jet dál do kempu za $35. Ale za ten klid nám to stojí. Cestou auto chrčí na maximum. Čekáme, že nám z podkapoty začnou šlehat plameny (pro maminky: samozřejmě přehráním, aby to bylo čtivé!) A najednou! Stop! Chrčivý zvuk je pryč a auto zase jede jak po másle. No toto? Což to bylo? Dorážíme ke kempu. A tam cedule closed, zavřeno!

Past vedle pasti říkáme si. Auto parkujeme hned vedle cedule No Camping a jdeme spát. Děj se vůle boží! A zítra San Francisko!